Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Toto spojení nemohlo dopadnout jinak, než extrémně dobře. Omar Rodriguez – Lopez a Cedric Bixler – Zavala, tedy hlavní tvůrčí motory MARS VOLTA, a baskytarový čaroděj Flea z RED HOT CHILI PEPPERS v jedné kapele. Za mě zatím jednoznačně nejlepší rocková nahrávka roku, která sahá hluboko do dřevních dob rock’n’rollu, blues a neopomíjí písničkářství ani pro omaro-cedrikovsky typickou emoční rozervanost. Vlastně už hranice, dané na jedné straně MARS VOLTA a na druhé poprockovou superstar, kterou jsou RED HOT CHILI PEPPERS, jednoznačně definují území, kde se tato čtyřka pohybuje.
Od akustických šmrdlaček s letní atmosférou typu „Drown All Your Witches“, které bezstarostně plynou kolem vás a vy máte tendenci si v potemnělé uličce za barem koupit matroš, co vás vystřelí k ještě větší omámenosti životem, až po ostře jedoucí špinavý rock’n’roll, v němž vás Cedrik zvedá svým hlasem ze židle. Přímo na něm miluji to, jakým způsobem tu pracuje s hlasem a jakou až omamnou auru tím dodává skladbám. V tomto ohledu Cedrik zraje jak víno a do svého hlasu dokáže vložit tolik různých výrazů, že se tomu nepřestávám divit.
To samé se vlastně dá říci i o Omarovi a Fleovi, kteří svoje prsty drží na uzdě a makají hlavně pro kapelu. Nečekejte pražcové dostihy a závody ve slepu. Vše se tu podřizuje silným skladbám a jedinečné atmosféře. Pokud si někde někdo z obou instrumentálních guru chce víc zadivočit, tak to dělá lehce podprahově, aby to příliš netlouklo do uší a neodvádělo pozornost od písničky jako takové. Basy většinou skvěle jedou s bicí soupravou a kytara riffuje se zvláštně bzučivým, leckdy i skřípavým zkresleným soundem nebo krystalicky zvoní zvukem, který zní jakoby na mexicko-texaské hranici znásilnili americké country.
Aby toho nebylo málo, ještě jednu osobu musím zmínit. Je jí Dave Elitch za bicí soupravou, který se krom MARS VOLTA poslední dobou angažuje i ve VIP kapele KILLER BE KILLED. Celá sestava v ANTIMASQUE je prostě složena z osobností, které na jejím debutu dokonale souzní. Možná tato deska není na první poslech, ale o to déle vydrží. Já přiznávám, že v ní jedu už několik měsíců a stále mě nepouští.
1. 4AM
2. I Got No Remorse
3. Ride Like The Devil's Son
4. In The Lurch
5. 50,000 Kilowatts
6. Momento Mori
7. Drown All Your Witches
8. Providence
9. People Forget
10. Rome Armed To The Teeth
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.